Phoebie The Cat

Tento článek bych chtěla věnovat stvoření, které jsem v Americe potkala. Když jsem balila kufry a stěhovala se do Seattlu, ani ve snu by mne nenapadlo, že zrovna kočka z útulku se stane mým každodením společníkem a blízkým kamarádem.
A tak bych vám chtěla říct jak jsme se s Phoebie seznámily, jak se z nás stala nerozlučná dvojka a kterak se z ní asi stane kočka s americkým pasem v Čechách.

Po třech měsících v Americe se k nám do baráku přistěhovala přítelkyně táty dětí o které se starám. A společně s ní se k nám přistěhovala i kočka, pes a pár rybiček. Bylo mi řečeno, že Phoebie je kočka z útulku a ne moc kamarádská. Zvláště z kočky jsem byla strašně nadšená, protože moje mamka je nemá zrovna v lásce a tak jsem nikdy žádnou mít nemohla.

V momentě, co jsem otevřela tu její krabičku z Amazonu se na mě podívala, vyskočila a utekla po schodech nahoru do mého pokoje, kde strávila dvě hodiny pod postelí. To jsem ještě nevěděla, že se z mého pokoje stane i její pokoj. Po tom, co jsem děcka nakrmila a uložila, jsem se přesunula k sobě a tradičně pustila Netflix. Úplně jsem zapomněla, že nějaká kočka pod mojí postelí je. Vyskočila na postel, nechala se pohladit a začala si semnou hrát. Viděla jsem v ní tu radost, že si s ní někdo hraje.
Phoebie majitelka pořád pracovala a tak Phoebie byla kočka osamnělá. V baráku pořád sama, nikdo si s ní nehrál. A já jsem ta Au Pair, co je v domě pořád. A tak Phoebie neopouští můj pokoj. Následně se ta její závislost na mojí osobě projevila až tak, že jakmile jsem večer odešla z domu, Phoebie seděla na zídce u mého parkovacího místa a čekala, až přijedu domů. Pak semnou šla dovnitř, do pokoje a spát. Pronásledovala mě všude jak malý štěně. Když jsem se sprchovala, seděla na kraji vany. Když jsem jedla, zírala na mě a vrtěla ocasem sem a tam. Už 11 měsíců spí každý večer na mojí posteli, na mojí (teď už asi její) dece vedle hlavy.

Po tom, co si její majitelka všimla toho, že bez sebe nedáme ani ránu a jsem vlastně jediný člověk na tomhle světe, kdo si jí může pochovat a drbat na hlavě mi bylo nabídnuto, ať si jednou Phoebie vezmu s sebou do Čech. Vim, že si jí s sebou vzít chci. Ale je toho hodně co promyslet – nebude to zrovna levné, musí se jí nechat vystavit pas a nechat naočkovat podle norem v Evropě. Musí se jí koupit letenka, ale hlavně let bude trvat minimálně 11 hodin. A tak mám ještě 9 měsíců na to promyslet, co budeme dělat. Nechci jí uškodit a způsobit stres jenom proto, že jí chci s sebou domů. Každopádně a rozhodně mě to přesvědčilo v jednom – jestli někdy nějakého domácí mazlíčka, tak už jedině z útulku! Ta jejich loajálnost, když jim dáte lásku, kterou do teď možná neměli se nedá vyčíslit.

This Article Has 7 Comments
  1. Katka says:

    Ach, tak je roztomilá <3

  2. Caroline Cor says:

    Tá je ale zlatá! My máme tiež z útulku, ale psíka a milujem ho najviac na svete 🙂

  3. Smile Thess says:

    Ta je zlatá a pokud tě má tak ráda, tak jí určitě vezmi sebou. Také mám kočičku a radši zažije trochu stresu než být bez nás – vlastní zkušenost 🙂

  4. Mám taky kočku z útulku, takovou drobounkou černou. Získala si mě od první chvíle, co jsem si tam přišla nějako kočku vybrat (potom co mě zničeho nic opustila ta předešlá 🙁 ) Pořad se ke mě tulila, lísala, mňoukala a prostě chtěla být se mnou a to pořád trvá i doma, nedá beze mě ránu, když jsem smutná, je u mě a je jak malý, černý, umňoukaný pejsek. Zvířata z útulku bývají ty nejvděčnější a nejmazlivější (nebo jsem alespoň já měla štěstí).
    Promysli si to, nebude to jednoduché – ale já bych tu svou už prostě opustit nedokázala 🙂

  5. Gabriela says:

    Kočky jsou úplně úžasné.. naprosto miluji jejich vytříbené povahy, od těch milouckych až po ty previty, kteří vědí jak jsou roztomilé, začnou se lisat a když člověk přestane dávat pozor (a nepřestane hladit) tak jen tak z rozmaru kousnou 😀 je úžasné jak je každá kočka jiná a jak má vždy svou hlavu. Je to snad jedině zvíře které opravdu dokáže dát pocit, že člověk doma není sám, že tam s ním opravdu někdo je 🙂

  6. Amy says:

    nádherné stvorenie! 🙂 ja by som ju tiež nepustila… doma tiež mačku mať nemôžem, kým bývam s rodičmi 🙁 ale v lete sa s priatelom stahujeme do nového bytu tak si budem môcť konečne splniť sen!

  7. Kralicimama says:

    Ta je úžasná a krásný příběh. Je to otázka, zd asi ji vzít. Asi podle mně záleží nejvíc na tom, jestli by byla vůbec schopná si takhle zvyknout na někoho jiného. Kdyby ne, bylo by to pro ni horší než přetrpět to nutné zlo, tu cestu do ČR. Držím palce ať to dopadne jakkoli, hlavně aby to pro ni dopadlo co nejlépe, už si asi zkusila dost 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *