Blanca lake, WA

V neděli jsem se vydala se skupinou Au Pair kamarádů na menší hike do přírody. Bohužel jsem nevěděla, že předpověď počasí selže a místo očekávaného deště jsme měli polojasno. A tak jsem nechala svou GoPro kameru doma. Ono bych asi na natáčení stejně síly neměla, protože z toho menšího hiku se vyklubal nechtěný celodenní výlet. Nechali jsme totiž naší novou kamarádku vybrat lokaci.

A tak jsme celodenní hike začali v jednu odpoledne, kde jsme se hned na začátku u informační tabule dozvěděli, že tento hike má 12 mil i s cestou zpět (cca 19,5km). Ne jen, že jsem si o tom nic na internetu nenačetla, ale celých 6 mil bylo do kopce. A nebyl to jen tak obyčejný malý kopeček, byla to pořádná hora. Cesta nebyla nijak upravená, takže se lezlo po kmenech, kamenech a kořenech. Po 3 hodinách jsme konečně vyšli nahoru, kde náš čekali krásné louky s borůvkami. Bohužel ještě pořád nebyl konec a museli jsme z té hory zase slézt dolů, tentokrát už konečně k jezeru. To nám zabralo další hodinu. 4 hodiny lezení do kopce a po kamenech si vybralo svou daň. Prakticky jsem si ty výhledy na nádherné zelené jezero vůbec neužila. Bylo totiž už 16:00 a sluníčko v tuto roční období zapadá v Seattlu v 19:00. To znamená, že v horách bude už v půl sedmé tma. A tak jsme měli co dělat, aby jsme vylezli zpět na horu a zase z ní slezli dolů. Můžu vám říct, že jsem se poprvé opravdu v lese bála. Byli jsme ve čtyřech a ty dva nám kolem 6 utekli z dohledu. Pod horou je les už hustý, takže tam byla opravdu tma. Hlavně tady na každém rohu potkáte ceduli jak se máte bránit před medvědy, protože les jich je plný. Nakonec jsem je v dáli zahlédla, tak jsem jim řekla, ať na nás laskavě počkají, že kdyby se jedné z nás něco stalo, tak tu umřeme obě.

V 18:30 jsme vylezli z lesa, venku tma jak v pytli. Ještě nás čekalo další 45 minut dojít k autu a to už jsme si museli svítit mobily. Nikdo z nás na takový hike nebyl absolutně vybavený. Já měla na nohou boty na běhání, takže chodidla mě bolela až až. Opravdu se divím, že jsem k tomu autu došla.

Sladká tečka na závěr – vždycky jsem se americkým hororům smála. Šílená holka běhá po lese a nemá signál na mobilu. Co mě opravdu v Americe překvapilo je, že tady mimo vesnice signál není. Někdy i v Kalifornii na dálnici jsem signál neměla. A tak, když jsme nasedli do auta nikomu z nás nešla na telefonu navigace. A co se nestalo, zabloudili jsme. Venku už tma jak o půlnoci a my minuli tu naší odbočku. Tak jsme hodinu bloudili v horách v naprosté tmě. No řeknu vám, že tak vyděšená jsem dlouho nebyla. Po třech hodinách jsme to zvládli zpět do Seattlu a místo příjezdu domů v 19:00 jak jsem plánovala jsem dorazila o půlnoci.

Jsem ráda, že jsme všichni ve zdraví dorazili zpátky. Jezero jsem samozřejmě zachytila alespoň na telefon a tak se s vámi mohu podělit o fotografie!

Be the first to comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *